Cestování,  Psaní všeho druhu

Útěk z coronavirového šílenství na Mallorcu

Délka: 9 min

Zase sedím v letadle. Je to zvláštní pocit. Tak stejný a přitom tak jiný. Když zavřu oči a na chvíli přestanu vnímat roušku na puse, tak mě obejme jakýsi klid. Jako bych se vrátila v čase a všechno bylo zase jako dřív. 

Není a přesto je. 

V posledních týdnech jsem hodně pracovala se strachem. Nešlo to jinak, je ho kolem nás tolik. Před pár měsíci jsem se na pár dní nechala zcela ovládnout pocitem strachu a zmaru. A pak jsem si řekla, že stačilo. Že tak to prostě je. Žiju tady a teď a musím přijmout fakta a okolnosti, které nemůžu ovlivnit. A začít řešit to, co ovlivnit můžu. 

Nemám strach z nemoci a rizika v případě mě osobně. Zdá se, že moje imunita je na tom dost dobře a tak moc nemám důvod. Ale děsí mě představa, že nevědomky roznesu nákazu a tak ublížím svým blízkým, přátelům, rodině. 

Cestovat nebo necestovat?

Nechtěla jsem cestovat. Social distancing se v letadle fakt blbě dodržuje (když pominu to, že ani v těch frontách to Češi pořád neumí). A část „neohrožených”, co prostě nezvládne vydržet 2 hodiny s rouškou na puse prostě zvyšuje riziko nákazy. A já se teda fakt nakazit nepotřebuju. 

Na druhou stranu – co když ta věc už nikdy nezmizí. Co když tu bude pořád, víc nebo míň a cestovat letadlem se už vždycky bude takhle? 

Co když je to úplně jedno, jestli někam jedu teď nebo třeba za rok? To teď neumím říct.  Neumí to nikdo. Jediná jistota je tady a teď. A já se můžu rozhodnout – chci čekat na někdy, nebo chci žít tak, jak je mi milé, právě teď? 

Neletěla jsem letadlem od ledna. Dost dlouhá doba. Hodně velká změna když vezmu v potaz, že do té doby jsem létala každý druhý týden. Práce i láska k poznávání mě ob-týden dováděla na letiště. Byla jsem tam jako doma.

Je to stejné a přece jiné letiště. Takto prázdné jsem ho ještě nikdy z léta pravidelného létání neviděla. Působilo to až děsivě.

Stejná bezpečnostní kontrola. Stejné nekonečné čekání na ohlášení letu. Stejné naštvání, když už jsme zas měli zpoždění. Znala jsem to opravdu dobře. 

A teď – je to tak stejné a přesto jiné. (Žádné zpoždění nehrozí :-))

Strach z nejistoty

Přemýšlím o tom, proč tak neumíme přijímat nové věci. Proč tolik lpíme na tom, co bylo a bráníme se tomu, co přichází. 

Je to zase jen strach. Strach z nejistoty. Z toho, že tohle ještě neznáme. Že je to nové, jiné. Že nevíme, co všechno bude jinak. 

Ale lidstvo se neposouvá kupředu tím, že stojí na místě. Právě naopak. Jedině tím, že něco bude jinak. Že začneme hledat nové cesty a způsoby. Že zpochybníme to, co nám do teď přišlo normální. Jen tak máme šanci něco se naučit, něco změnit. A nakonec snad i k lepšímu.

Říkám Mallorce ano

A tak jsem se rozhodla pro útěk z coronavirového šílenství na Mallorcu.

Bylo to nejlepší rozhodnutí za poslední měsíce. A zároveň bylo jedno z nejtěžších. 

Jsem mentor, který v online kurzu (krom jiného) učí prát se strachem. Ale to neznamená, že ho nemám. Ba naopak. Strach mám velmi často. Možná  to na první pohled nedávám najevo, ale mám. Ze spousty malých i větších věcí. 

Při té masírce kolem, opravdu nejde nemít strach z coronaviru. 

A není to jen jeden strach, je jich mnoho. 

  • strach ze samotné nemoci – nikdy nemůžu vědět, co to udělá se mnou nebo s mými blízkými
  • strach, že se ekonomika a s ní i já propadne někam hluboko
  • strach, že nebudu  moct dělat to, co miluju – cestovat, chodit do fitka, každý pátek pracovat z mé oblíbené kavárny
  • strach z toho, že nevím, jak bude vypadat běžný život. Co bude za pár týdnů “normální”.

Mohla bych tak pokračovat pořád dál. Těch strachů je nepočítaně. 

Ale ono to není o tom, nemít strach, ale umět jednat strachu navzdory. 

A to jsem si tehdy řekla. Když už jsem skoro tři týdny byla v podstatě zavřená doma, pečlivě dodržovala social distancing a podzimní počasí bylo víc než sychravé, což stejně jako každý rok u mě postupně vedlo ke ztrátě dobré nálady a optimismu. 

To je takový ten stav, kdy racionálně víte, že máte všechno, co můžete chtít, že vám vlastně nic nechybí a přesto se do vás dává jakási trudomyslnost. 

A tak jsem se rozhodla. A začala  hledat. Kam se v téhle divnodobě dá jet za sluncem? Nebyl velký výběr, když vezmu v potaz pár „ nestandardních” požadavků.

Místo, ze kterého se vždy nějak dostanu domů, i kdyby snad zrušili lety.  Blízkost moře a nezbytné slunce. S vyloučením Egypta a Tuniska. Mallorca (a Kanáry) byla vlastně téměř jediná možnost. 

Letenky za rozumný peníz, půjčení auta za hubičku, spousta volných domů k dispozici. 

A pak přišel znova ten strach.

A co když nám zruší let?

Nevadí, peníze máme, zůstaneme o něco déle.

A co když onemocníme?

Uděláme to, co bychom udělali doma – zavřeme se a budeme se kurýrovat (lékárna vybavena).

Co když se nakazíme v letadle?

Hmm, úplně stejně se můžu nakazit v obchodě za rohem.

A tak dál.

Všechny svoje strachy jsem jeden po druhém racionálně zodpovídala. Nezmizely, ale zmírnily se. A hlavně – rozhodla jsem se. Chci to risknout. Protože co když je tohle poslední šance a já ji promarním? 

To je totiž vždycky to největší riziko. Že řekneme NE něčemu, co by se stalo skvělou šancí. 

A tohle přesně bylo. 

Užili jsme si to náramně. 

Mallorca v době koronaviru

Mallorca byla poměrně dlouho pro turisty zavřená a proto teď, kdy už sem zase turisti můžou, jsou místní o to více příjemní a vítají každého hosta. 

Navíc jsou z mého pohledu velmi ohleduplní – nosí všude roušky, i venku, když kolem nich široko daleko nikdo není (nesrovnatelné s Čechy, kteří nevydrží nechat zakrytou pusu ani v letadle, kde prostě nejde udržet odstup). Všichni používají desifenkci. Ke stolu v kavárně vás nenechají sednout, dokud ho důkladně neodezinfikují. 

Já jsem chtěla zůstat i tady dál od lidí, proto jsem vybrala dům na samotě. I když celkově bylo všude jen pár lidí a social distancing opravdu není problém dodržovat. 

Užívali jsme sluníčka a jediné, kde jsme mezi lidmi sundali roušky bylo v kavárně, když jsme si vychutnávali odpolední kávu. 

Káva a kokosová panna cotta s výhledem na moře

Prázdné pláže byly chvílemi až depresivní. 

Pocit bezpečí výrazně vyšší než v Čechách.

Pláž v Port de Soller

A teď pár klasických cestovatelských tipů. 

Ve Španělsku jsem obvykle půjčovala auto přes Rentalcars – mívali lepší cenu. Naštěstí jsem i tentokrát zkontrolovala možnosti a ukázalo se to jako skvělý nápad. Zvolila jsem nakonec auto přímo od Goldcar, což mělo dvě hlavní výhody. Package Key’n’Go – který zahrnuje zprocesování dokladů online, takže na místě člověk jen vyzvedne klíče a zároveň je v něm plná pojistka, takže odpadají veškeré nepříjemnosti. 

Pro zprocesování jsem sice ještě před odletem musela strávit pár minut focením pasu a řidičského průkazu, ale to zabralo opravdu jen chvilku. Na letišti byl v příletové hale automat, kam jsem přesně dle instrukcí zadala rezervační číslo a vypadli mi klíče i s instrukcemi, kde je auto zaparkované. Vrácení auta potom proběhlo podobně – klíče se vhodili do boxu v místě vrácení auta. Žádné kontroly, sepisování lejster, ručení kreditní kartou. Tomuhle procesu dávám jedničku s hvězdičkou!

Ubytování jsem měla zamluvené přes Booking, ale ukázalo se, že je to jen prostředník pro Homerti.com. Komunikace s nimi probíhala skvěle, požádala jsem o dřívější check-in a vše bylo vyřízeno k mé spokojenosti.

Fornalutx
Fornalutx
Fornalutx
V kavárně ve Fornalutxu

Už jsem zmínila, že jsem chtěla dům na samotě. Objevila jsem městečko Fornalutx, zastrčené uprostřed hor na západní straně ostrova. Před lety jsem na Mallorce už byla, ale na té „plážové” straně a tohle místo je o mnoho malebnější. Jen se připravte na řízení v opravdu hodně úzkých uličkách. :)

Hostitel byl taky velmi milý, po příjezdu nás k domu zavedl a vše nám ukázal. 

Výhled na Soller

Měla jsem pár dní pracovně napilno a až v druhé půlce týdne jsme se trochu věnovali cestování. 

Trochu lepší verze home office ;-)

Udělali jsme si výlet do Valdemossa – jeli jsme podél pobřeží, silničkou plnou serpentýn, s krásnými výhledy z útesů na moře. Ve Valdemosse jsme navštívili trh, který byl vzhledem k hygienickým pravidlům jen hodně zmenšený, nicméně naši touhu po skvělém místním ovoci rozhodně naplnil (Meloun v říjnu! A skvostná granátová jablka).

Cesta po pobřeží
Valdemossa

Další výlet jsme si udělali na Cala Deia – nicméně tohle místo v podstatě nemá co nabídnout. Je to jen uzoučká cestička k malinké kamenné pláži mezi útesy. V restauraci údajně měli plně zarezervováno, takže jsme si ani nemohli vychutnat kávu s výhledem na moře.

Cala Deia
Cala Deia

O hodně zajímavější byl výlet na druhou stranu ostrova – na Platja de Alcudia. Po cestě jsme se zastavili u jezera Gorg Blau, ke kterému byl ale přístup zavřený.

Cúber
Jezero Gorg Blau

Samotná Platja de Alcúdia a na ní navazující Platja de Muro jsou prý jedny z nejhezčích pláží na Mallorce. Pláž byla skutečně krásná, vzorně upravená, obklopená desítkami ubytovacích kapacit – všechny prázdné. Po několik kilometrů dlouhé pláži se procházelo sotva pár lidí, dokázala bych je spočítat na prstech. 

Platja de Alcúdia

Moře bylo ještě teplé, zhruba 22 stupňů. Šlo se v něm trochu vycachtat, ale na žádné dlouhé pobyty už to přeci jen nebylo. 

Platja de Alcúdia

Po cestě zpět jsme si ještě udělali výlet na Platja Sa Calobra. Což je místo, které najdete ve všech průvodcích s doporučením, že ho nesmíte vynechat.

Popravdě, čekala jsem hezkou pláž na konci. Ta na mě ale nějak úžasně nezapůsobila. Malinká oblázková pláž schovaná v průrvě mezi skalami. Osobně bych řekla, že zajímavá mohla být pro obyvatele jachty, kteří se na ni přijeli podívat z moře, na mě extra dojem neudělala. Možná kromě krásné barvy vody a zajímavého posledního úseku, kdy musíte projít tunelem ve skále, abyste se k pláži dostali.

Cesta k pláži Sa Calobra
Pláž Sa Calobra

Co ale rozhodně bylo hodně zajímavé, byla cesta k ní. Od odbočky z hlavní silnice, jedna serpentýna za druhou, zhruba 680m převýšení na devíti kilometrech.  

Cesta k pláži Sa Calobra – 9km serpentýn

Dolů jsem málem zavařila brzdy a nahoru motor. :-D

Výhledy byly po cestě ale opravdu nádherné. Ty za tu cestu rozhodně stály!

Bazén byl už studený, ale přes poledne se do něj ještě vlézt dalo ;-)

Zbytek týdne jsme už jen čerpali slunce u bazénu, nebo na pláži v Port de Soller.

Snídani na terase na konci října jsme si užívali

Udělali jsme si ještě jeden výlet na maják v Port de Soller – jen upozorňuji, že cesta na něj byla taky dobrodružná, protože krom opravdu klikaté silnice, byla silnice hodně úzká a potkávat zde auta v protisměru byl “zážitek”. Ale zase – za ten výhled to rozhodně stálo. 

Cesta na maják v Port de Soller
Maják v Port de Soller

Shrnuto a podtrženo – bylo to skvělé rozhodnutí, jet i přes všechna ALE a strachy v hlavě. Načerpali jsme sluníčko, chvíli se cítili trochu víc “normálně”, protože jsme mohli tak nějak volněji dýchat, viděli jsme moře po pro mě moc dlouhé době a tak nějak celkově si zklidnili psychiku. Kéž by nám ta pozitivní energie vydržela co nejdéle. 

Západ slunce z okna ložnice

Jmenuji se Lucie Klabanová. Jsem manažerka, bloggerka a bojovník za zjednodušování a efektivitu fungování. Mám dvanáct let zkušeností s komplexním marketingem, včetně brand, product a trade marketingu, s řízením lidí v týmu i organizací různých lidí v rámci i mimo firmu. Ráda cestuji, fotím a píšu (nejen) o tom. Kromě svého soukromého blogu lucieklabanova.eu jsem také autorkou projektu make-it-easy.cz, který pomáhá manažerům ve správném řízení času i podřízených.

Leave a Reply