Psaní všeho druhu

Poslední dar

Délka: 8 min

Posledních 24 hodin. Nemohla ani uvěřit, že zbývá jen tak málo. Kdysi by jí to připadalo jako celá věčnost. A dnes? Jak moc by si přála mít víc, mnohem víc. 

„Marie, někdo za vámi přišel.”

Pokusila se pořádně posadit, ale moc to nešlo. Překáželi ji v tom hadičky a drátky k přístrojům, na které byla napojená. Nejradši by ze sebe vše otrhala a získala zpět svou volnost, ale nemohla. Jestli chtěla ještě těch pár hodin vydržet, musela být napojená. Jen tak mohli doktoři zajistit, že se nic nepokazí. Měla teď pro ně velkou hodnotu. Tedy, ne ona, ale její orgány. Většina z nich už zanedlouho zachrání životy. Několik. Znamenalo to tak hodně a přece tak málo. 

Ona elegantně oděná dáma vstupovala do místnosti rozvážným krokem. Jako by si nebyla jistá, jestli není lepší se ještě otočit a odejít. Trvalo to jen vteřinu, než ji poznala. A další, než se jí začaly koulet slzy po tváři.

Trvalo to celou věčnost, než to dokázala vyslovit. 

„Mami!” Chtěla zakřičet, ale zazněl jen šepot.

Jak často vyslovovala tohle slovo, když byla malá. Bylo tak normální, běžné. A teď bylo tak vzácné, složité, tolik plné emocí. 

„Zlato.” Další slova se na chvíli zasekla. Než byla schopná polknout vzlyk a pokračovat. „Četla jsem ten článek. Všechny.”  Víc nemusela říkat. Marie natáhla ruce a matka ji objala. Konečně. Tolik po tom toužila, jen si to neuvědomovala. V tom jediném objetí bylo vše – odpuštění, pochopení, láska. Jak je možné, že jen jedno gesto vydá za tisíc slov? 


Zase stála na mostě, opírala se o zábradlí. Vítr jí ještě víc cuchal nečesané vlasy. Vůbec neslyšela, že za ní zastavilo policejní auto. Teprve když došli jen na pár kroků od ní, všimla si jich. Dva urostlí strážníci na ni zavolali: 

„Slečno?” 

Lekla se a ohlédla se. Popadla ji panika. 

„Nepřekazí mi to!” Vyskočila na zábradlí a chtěla ho přelézt. Policisté však nějaký problém očekávali a dřív než se stačila přehoupnout, byli u ní a strhli ji na zem. Rvala se. Křičela: „Nechte mě!” Neměla šanci. Když pocítila studenost kovu pout na svých zápěstích, bolest v ramenou z rukou zkroucených za záda, hystericky brečela. 

S trhnutím se probudila. Matka ji stále držela za ruku, oči zčervenalé od pláče upřené na ni. 

„Promiň, asi jsem usnula.”


Sestra zavedla redaktorku dovnitř a ukázala na židli vedle postele. Posadila se a rozhodla se počkat, jestli se vzbudí. Zahleděla se na hromádku dopisů, které ležely na nočním stolku vedle ní. 

„Dobrý den.” Nevšimla si, že už se probudila. Usmála se. 

„Zdravím vás, Marie. Jak se vám daří?” 

Místo odpovědi s úsměvem přikývla. 

Novinářka otevřela tašku a vyndala z ní další balíček dopisů a vytištěných e-mailů svázaných gumičkou. 

„Tyhle přišly od minule. Nejsou všechny, vybrala jsem jen ty nejzajímavější, mám jich víc.” 

„Jste moc hodná, že jste mi je ještě přinesla. Snad je stihnu všechny přečíst.”

„Vlastně… chtěla jsem vám ještě poděkovat. Já… vím, že teď už to možná bude znít divně, ale hodně lidem jste pomohla. A našemu magazínu také. Budete nám chybět.”

„To já děkuji vám. Za tu šanci. Že jsem měla příležitost to udělat.”

Redaktorka se nadechla, jako by chtěla ještě něco říct. Ale nemohla. Místo pozdravu zvedla ruku v prostém mávnutí, spěšně se otočila a odešla. Teprve na chodbě, když za sebou zavřela dveře, se nadechla. Měla pocit, že se jí chce brečet, ale chyběly slzy. Sesunula se na nejbližší židli a musela pár minut počkat, než se mohla vydat zpátky do redakce. 

Marie se ztěžka natáhla pro ovládání postele, aby se mohla lépe posadit. Vzala do ruky celý balíček a chvíli si ho prohlížela. Zhluboka se nadechla a pak jeden vytáhla. 

Milá Marie, 

Nejsem moc na psaní, vlastně ani na čtení. Časopisy si nekupuju. Občas mi ale něco dá kamarádka. V jednom z nich jsem právě našla váš článek. Nečekala jsem, že najdu někoho, kdo mě bude fakt chápat, v časopise. To fakt ne. Nikdo kolem mně mě nechápe. Všichni vidí jen tu protivnou holku, co dělá samé problémy. To taky jsem. Problémová holka. No jo no, nechtěla jsem taková být, prostě se to stalo. Už pár týdnů sem si říkala, že mě to pěkně štve, že všechno dělám špatně, že lidem kolem sebe akorát ubližuju. Sehnala jsem nějaký prášky na spaní. Trochu víc teda. Mám je tady vedle sebe. 

Ale už si je nechci vzít, víte? Máte pravdu, bylo by to k ničemu. Každý z nás má něco, co má tomuhle světu předat. I já. Fakt nevím, co to je, ale zkusím to najít. 

No jak říkám, nejsem moc na to psaní. Jen jsem vám chtěla poděkovat. Že jste to napsala. To všechno, prostě pravdu. Fakt mi to pomohlo. Dokopala jste mě k tomu, abych si promluvila s mámou. Bylo to trochu psycho, ale víte co? Nakonec prostě začala brečet, že mě strašně miluje a jak si můžu myslet, že ne. A pak mě objala. Abyste chápala, ona nikdy nebrečí a neobjímá mě. Je to takovej studenej čumák. Teda byla. Teď mě objímá každej den. Učíme se spolu mluvit. 

Prostě děkuju, to jsem chtěla říct. 

S pozdravem, 

Lenka

Pomalu ho znovu složila a odložila na hromádku na nočním stolku. A vyndala z pod gumičky další. A další. 

„… zachránila jste mě. Málem jsem udělala pěknou pitomost, ale díky vám, jsem to zastavila včas…”

„… jste neskutečně silná! To že jste dokázala všechno to zlé otočit v něco dobrého. Budu vás navždycky obdivovat…”

„… moc vám děkuju. Tolik porozumění a pochopení, které z vašich článků cítím, jsem nikde jinde nenašla. Jsem a budu vám vděčná…”

Ruka s dalším dopisem ji spadla na pokrývku, když se zase propadla do spánku. 


V nose ji pálil zápach zahřívaného heroinu. Cítila tlak na paži ze zaškrcení a pak píchnutí. Zaplavila ji úleva. Ještě o chvíli dřív než se droga skutečně začala šířit po těle. Pokolikáté už? 

V hlavě se jí nekontrolovatelně začaly odvíjet obrazy. 

Malá holka, kterou přivedli do cizího domu, k cizím lidem. Už je párkrát viděla u nich v děcáku, byli docela milí, ale pořád byli cizí. Ukazovali ji rozpačitě její pokoj, poprvé v životě měla mít svůj vlastní. Pořád se usmívali a ona si křečovitě tiskla svého umorousaného plyšáka k hrudníku. Kolik jí bylo? Pět nebo šest?  Posadila se na postel a bála se čehokoli dotknout. Slyšela, jak sociální pracovnice předává důležité kontakty a pak se loučí, přeje hodně štěstí a zdůrazňuje, že kdyby byl nějaký problém, mají jí hned zavolat. 

Sluncem zalitá zahrada, barevná houpačka. Ona pobíhá a táta ji honí. Smějí se nahlas. Máma stojí ve dveřích do kuchyně, ruce založené na prsou a usmívá se. Pípne trouba a tak se s leknutím otočí zpět do kuchyně, aby se jí bábovka nepřipálila. 

První školní den, aktovka, která je skoro větší než ona. Máma jí upraví mašli v culíku, dá jí pusu a pošeptá: „To zvládneš!”. Když se po pár krocích otočí, vidí, jak se s tátou drží za ruce a mávají jí. 

Stojí v zákulisí malého lokálního divadla, navlečená v růžové baletní sukýnce. Trenérka ji i její spolutanečnice jemně popostrčí: „Už je čas. Rozbalte to.” Vběhnou na pódium. Světla jsou tak silná, že nevidí na lidi sedící v hledišti. Naštěstí. Můžou se soustředit jen na jejich choreografii. A pak, když dohraje hudba, ten potlesk. Je pyšná. Hrdá na sebe, že to zvládla. 

Velká krabice pod stromečkem. Natěšeně trhá balicí papír. Kolečkové brusle! Tolik si je přála. Paráda. „Díky mami, díky tati!” Nejradši by je šla hned vyzkoušet, ale venku je deset čísel sněhu. Do jara to snad nemůže vydržet. 

Upršený den. I to nebe brečí. Všechno kolem je černé. Všichni jsou schoulení do sebe, ústa se svěšenými koutky. Tu a tam někdo popotáhne a vysmrká se. Nevnímá, kde jsou, jak se tam dostali. Neslyší hudbu hrající mu na poslední cestu. Vidí jen rakev, která zajíždí do automatických dvířek vpředu. A ví, že tátu už neuvidí. Nepláče. Nemůže. Nic necítí. Jako by byla mrtvá. Tehdy jí to napadne: „Stejně to nebyl můj pravej táta.”

Máma chce, aby si zabalila věci ze svého pokoje. Vysvětluje jí, že v domě nemůžou zůstat, že teď na něj nemají dost peněz. Ukázala jí byt, kam se mají přestěhovat. Ale ona nechce. Chce zůstat tady. Protože tady je táta. Pořád ho tu cítí. Tam už nebude. Nechce pryč. Popadne bundu a práskne hlavními dveřmi. 

Zase sedí v altánku. Ví, že by tam neměla chodit, prý se zde schází pochybná individua. Ale venku prší a nikde jinde poblíže není místo, kam by se mohla schovat, když nechce domů. Pak přijde on. Už ho párkrát zahlédla. Je mu minimálně o čtyři, pět let víc než jí. Kudrnaté černé vlasy, podmanivé oči, sebevědomá chůze. 

„Ahoj kotě, přišla ses zašít?” Vytáhne krabičku cigaret, umně jednu vyklepne a ústy ji vytáhne? „Chceš?”

Tehdy se zamilovala. 


Život plný adrenalinu, jako na horské dráze. Nahoru a dolů. Alkohol, cigarety, drogy. Doma nemohla zůstat. Chtěla pryč a hlavně chtěla být s ním. Squat jí pod vlivem nepřipadal tak smradlavý a špinavý. Měla pocit, že tam nemusí nic předstírat, že tam ji chtějí, že ji někdo má rád. 

Jenže ani on ji nechtěl zásobovat drogami ze svého. 

“Kotě, musíš si své zasloužit. Prostě půjdeš makat s náma.” Nechápala, co tím myslí. 

Peněženky ukradené z nepozorně odložených kabelek se rychle změnili na rozbitá okna a vykrádání přízemních bytů. Na začátku chtěli jen, ať hlídá. Ale byla drobná, museli to využít, když bylo potřeba někam vlézt. 

„Hlavně pober jen co je v dosahu a pak vypadni.”

Ten dům ji zaujal. Byl podobný tomu, ve kterém vyrůstala. I když si před chvílí dala dávku, měla pocit bezpečí, jako by jí nic nehrozilo. Stihla si i přečíst jmenovku: Millerovi. 

Rozbil sklo v okně a otevřel ho. Pomohl jí vylézt na parapet a skočit dovnitř. Dům se topil ve tmě a tak si svítila baterkou. V předsíni nic nenašla, šla dál. Vešla do obýváku. I když měl dům být prázdný, dávala si pozor, aby nesvítila proti oknům. Když zaslechla výkřik, nadskočila. 

„Tatííííí!” Ježíš, nějaká malá holka. 

„Zavři klapačku!” Sykla na ni. Ale ona nepřestala. Musí vypadnout. Otočila se, ale ta holka ji zastoupila cestu. 

„Uhni, ty blbko!” Strčila do ní. 

Holka spadla rovnou na betonové schody do sklepa. Zůstala bez hnutí ležet na podestě. Připadalo jí, že se jí něco rozlévá kolem hlavy. 

Musí vypadnout. 

Vylezla oknem ven a utíkala pryč. 

„Co se stalo?” šeptal za ní, když ji dohonil. Nebyla sto odpovědět. 

Když se ráno probudila čistá, myslela, že to byl jen sen.

„Tak co se včera stalo v tom baráku?” Naléhal na ní. 

Nebyl. 


Měla pocit, že v soudní síni někdo vydýchal všechen vzduch. Věděla, co se stane. Cítila zvláštní klid. Když soudce pronesl konečný verdikt – doživotí – v duchu poděkovala Bohu. 


Vězení byla nejlepší odvykací terapie. Nešlo přestat. Musela prožít noci beze spánku, strávené s hlavou v záchodové míse, záchvaty třasu i pocit zmaru, že se nemá čím zabít. Ani si neuvědomila, že se vše začíná pomalu zlepšovat. 

Najednou byla její mysl čistá. Vnímala věci tak, jaké skutečně jsou. Začala se rozpomínat. Vzpomínala na všechno. Na každý moment, každý pocit. A psala. Hodiny psala vše, co měla na srdci, v mysli i paměti. Při každém řádku přemýšlela nad svou vinou. Hledala cestu, jak aspoň částečně vše napravit. 

Když v knihovně narazila na časopis pro mladé, zapadlo to do sebe. 

Neměla co ztratit. Přesto cítila úzkost. Co když to nevyjde? Co když tenhle dopis prostě skončí v koši s hromadou ostatních. Je to poslední šance? 

Redaktorka, které dopis na stůl položila sekretářka, ho otevřela pozdě večer. Chtěla už jít domů, ale něco jí řeklo, že by ještě měla vyřídit tuhle poštu. 

Domů se ten den dostala až po půlnoci. 


Když se jí ve vězeňské knihovně uprostřed psaní dalšího článku zatmělo před očima, až spadla ze židle, říkala si, že už je to tady. Boží trest. 

Jak se dostala do nemocniční postele, si nevzpomínala. 

Jen ten doktorův výraz, když jí říkal anamnézu. Byl tak vážný. A ona se na něj usmívala. 

„Chápete, co vám říkám?” Ptal se ustaraně. 

„Jistě, pane doktore. Jen potvrzujete to, co jsem věděla.”

Nepřesvědčeně přikývl a chtěl odejít. 

„Počkejte!” Otočil se zpátky. „Jestli to dobře chápu, sice mě nemůžete zachránit, ale všechny moje orgány budou vlastně v pořádku? Mohla bych je darovat?”

Překvapením otevřel pusu. 

„No, teoreticky by to bylo možné. Pokud bychom vás pečlivě hlídali a dokázali zareagovat ihned, maximálně do 24 hodin, jakmile se dostanete do poslední fáze…”

„To je skvělé! Můžete to prosím zařídit?”

Opravdu všem přijde tak neuvěřitelné, že se na doživotí odsouzená vězeňkyně, které zbývá pár týdnů života, rozhodne udělat poslední dobrou věc a darovat orgány, které jí už k ničemu nejsou, ale někomu jinému můžou zachránit život? 


„Transplantace se povedla. Váš syn zdá se zareagoval dobře na darovanou ledvinu. Myslím, že vše bude v pořádku a bude moct brzy zase vést normální život. Možná byste teď měli jít na chvíli domů a odpočinout si.” 

„Díky Bohu, snad se náš život zase obrátí k lepšímu,” oddechla si paní Millerová a schoulila se v náručí svého muže. 

Jmenuji se Lucie Klabanová. Jsem manažerka, bloggerka a bojovník za zjednodušování a efektivitu fungování. Mám dvanáct let zkušeností s komplexním marketingem, včetně brand, product a trade marketingu, s řízením lidí v týmu i organizací různých lidí v rámci i mimo firmu. Ráda cestuji, fotím a píšu (nejen) o tom. Kromě svého soukromého blogu lucieklabanova.eu jsem také autorkou projektu make-it-easy.cz, který pomáhá manažerům ve správném řízení času i podřízených.

Leave a Reply